Něco málo o Kikuši ;)

A jak jsem vlasně ke Kikině přišla?

Začalo to vlasně už v té době, kdy jsem začala chodit do školky. Moje babička měla na zahradě krásného černého voříška Denyho. Hlavně proto jsem tam trávila veškerý volný čas, a trávím vlastně i teď. No, každopádně jsem chtěla do bytu taky pejska. Jenže táta byl neoblomný. Zkoušela jsem všemožné triky. Byla jsem schopná celý den chodit po čtyřech, štěkat, kousat... prostě chovat se jako pes. Potom, když jsem trochu vyrostla, pochopila jsem, že to nemá cenu a tak jsem začala hrát na city. Kreslila jsem ruzné obrázky psů a psala jsem tam "Moc si přeju pejska" a tak podobně. Umisťovala jsem je na viditelné místa. Třeba na dveře od ledničky, na kuchyňskou linku a tak dále. Jenže jsem zjistila, že je taťka úplně ignoruje. V mamce jsem měla oporu, ale proti taťkově autoritě to bylo bezvýznamné. Tak léta ubíhala a já pořád doufala, že se mu neustálé přemlouvání a prošení trochu rozleží v hlavě a vysněného psa mi koupí. Celé ty roky jsem sbírala obrázky psů a výstřižky z časopisů, jen abych mu dokázala, že o psa mám skutečný zájem a budu se o něho starat. Jednoho dne, to mi bylo asi devět, jsem zase nakousla téma: PES. A taťka řekl: "Uvidíme.." V tu chvíli jsem měla alespoň malou naději, že o psovi aspoň uvažuje! Ihned jesm začala listovat novou encyklopedií psů, kterou jsem dostala na narozeniny a začala jsem vybírat, které plemeno by se mi líbilo. Na celé čáře u mně zvítězil rotvajler. Oznámila jem to mamce a ona řekla: "To v žádném případě. Toho bych se bála a navíc je do bytu moc velký. Dívej se na menší plemena". Tak jsme se zklamaně dívala na menší plemena. Zaujal mně Basenji. Ukázala jsem ho mamce a ona: "No... je pěkný, ale já sem myslela spíše ještě menšího. Přece jenom to je náš první pes". Tak jsme si sedli ke knížce spolu a listovaly. Narazili jsme na Kavalíra king Chrlese španěla. Řekla jsem mamce, že ten by se mi líbil, a kupodivu se líbil i mamce! Přečetla si charakteristiku jeho povahy, a řekla, že by to byl vhodný rodinný pes. Listovaly jsme dál a mamka narazila na Jorkšírského teriéra. Hned se do něho zakoukala. Hlavně do jeho chlupů, které (jak si zjistila) nelínají. Což bylo značné plus. Ani já sem si nedokázala představit, jak taťka sedá na gauč celý od chlupů. Jak jsem viděla mamčin obličej, věděla sem, že je rozhodnuto. Budeme mít jorkšíra. Řekla jsem si: "Takovou kouli chlupů nechci!" ale neodvážila jsem se odporovat. Ještě by si to mohli rozmyslet. Přišli Vánoce, ale nic nenasvědšovalo tomu, že bych měla pejska dostat. Ťaťka byl pořád tajemný jak hrad v Karpatech a nic neprozradil. Mamka to napínání asi nemohla vydržet a jednoho dne (asi týden před Štědrým dnem) řekla, ať s ní jdu do obchodu. Moc se mi nechtělo, venku na chodnících byla hnusná sněhová břečka. Ale nakonec jsem šla. A udělal jsme dobře! Mamka mě zavedla do zverimexu a jen tak náhodou se začala dívat na pelíšky. Řekla jsem ji: "Tak žeby?" A opravdu. V obchodě jsme strávily asi hodinu a půl. Nemohli jsme se rozmyslet, jak velký pelíšek koupit, aby z něho pejsem nevyrostl. Nakonec jsme ale vybraly. Mamka ale řekla, že ho dostanu až pod stromeček, že taťka o tom, že sem byla s ní neví. Nemohla jsem se dočkat. Na den 24.12. jsem čekala jako na smilování. A dočkala jsme se. Pod stromečkem jsem našla onen pelíšek, natahovací vodítko, obojek, dvě hračky a misky. Taťka mi oznámil: "To máš proto, aby ti nebylo líto, že si pejska nedostala". A řekl to tak vážně, že jsem se málem rozbrečela! Dokonce ani mamka nenaznačovala nic, co by mě mělo utišit. Prostě dělali, jakoby nic. Brácha z toho taky nedělal žádnou vědu a zaobíral se svými dárky. Jen mně to leželo v hlavě. Na První Svátek Vánoční jsmem jeli k jedné babičce, Druhý Svátek potom k druhé (té, která měla na zahradě Denyho). A jelikoš jsem už tradičně u babičky po Vánocích zůstávala, myslela jsem, že to tak bude i teď. Taťka ale nekompromisně řekl, že musím domů. Babička ho nepřemlouvala, dokonce řekla, že tatínek se má poslouchat (což nikdy neřekla!). Byla jsem naštvaná na celý svět. A ještě k tomu jsme druhý den, 27.12. 2003 měli jet k tetě do Frýdku-Místku. Když jsme potom s bráchou čekali oblečení na chodbě, řekl mi, že si myslí, že určitě jedeme pro psa. K tetě přece na Vánoce nikdy nejezdíme! A měl pravdu! Po 45 minutách jízdy jsme dojeli k zástavě řadových domků, kde jsme nikdy v životě nebyli. Rodiče ale stále mlčeli a jakoby nic kráčeli k prvnímu z nich. Otevřela nám paní ve středních letech s nádherným černým, chlupatým a střapatým štěňátkem v náručí. S úsměvem nás pozvala dál. Sestoupily jsme po schodech dolů, kde nás vítalo šest dospělých fenek jorkšírského teriéra. Když jsme si sedli do kuchyně